Tom Robbins – asi nejbláznivější americký romanopisec minulých desetiletí – svou literární dráhu završil ve dvaaosmdesáti letech jiskřivou knihou vzpomínek Tibetský broskvový koláč. Autor trojice nezapomenutelných románů Další dálniční atrakce, I na kovbojky občas padne smutek a Parfém bláznivého tance má zážitků, vtipu i dobré nálady stále na rozdávání. V knížce vzpomíná i na chvíli, kdy „našel“ svůj nenapodobitelný styl. 

... konečně jsem našel svůj literární hlas. Našel jsem ho jednou v červenci roku 1967 pozdě v noci, když jsem pro seattleský undergroundový časopis Helix psal recenzi na koncert Doors. Ta recenze a tón, který jsem v ní nasadil, vlastně nebyl žádnou odvozeninou krvavě temné, blanitými křídly nesené poetiky Jima Morrisona, ta ho nijak zvlášť neovlivnila. Spíš jako by mě ten koncert zvláštním, mocným způsobem nakopl; jako by vypáčil zámek na mé truhlici jazykových prostředků a rozdupal mé poslední literární zábrany. Když jsem si po sobě pročítal ty půlnoční odstavce, nacházel jsem v nich lehkost, svobodu vyjádření, syntax zároveň divokou i precizní, vzácnou směsici bezstarostného zapomnění a přísné sebekontroly. Jo, to je ono, pomyslel jsem si. Takhle bych chtěl, aby mi to znělo. Řečeno s Morrisonem, proboural jsem se na druhou stranu. (s. 269)

Tom Robbins ve svém Tibetském broskvovém koláči sice vtipně poznamenává, že beletrii začal psát v pěti letech a tisknout ho začali až v sedmi, ale ve skutečnosti patří k pozdním, vyzrálým debutantům, kteří se už první knížkou představili jako „hotoví“ spisovatelé.  Tom Robbins, ročník 1932, debutoval románem Další dálniční atrakce v roce 1971 – ve svých devětatřiceti letech – a svou vzpomínkovou koláž Tibetský broskvový koláč začal psát v osmdesáti. Prvnímu románu předcházelo dětství v appalačském Blowing Rocku, studia na chatthamské Hargraveově akademii, soukromé vysoké škole svobodných umění v Lexingtonu a hlavně dlouholetá novinářská praxe, zpočátku ve sportovní, poté v kulturní rubrice různých novin. První zlomový okamžik pro Robbinse nastal, když v polovině padesátých let napsal o Newyorské jazzové dílně a za svůj „poměrně odvážný způsob nakládání s jazykem“ doslova sklidil potlesk. Po dalších více než deseti letech, kdy si tříbil styl převážně jako hudební recenzent, se „prokopal ven“. Jinými slovy, ztratil poslední literární zábrany a mohl se pustit do svého prvního románu.  

Jak dokládá Tibetský broskvový koláč, lehkost, vtip a udivující fantazii Robbins neztratil ani po dalších čtyřiceti letech. Například o letmém polibku v taxíku, který si „vyměnil“ s kamarádkou Patricií, ve své poslední knize píše: „Jakmile se naše rty setkaly, pávi se běželi schovat, sloni utrpěli ztrátu paměti, velbloudi začali mít žízeň k zbláznění, a dinosaurů, dávno považovaných za vyhynulý druh, byly najednou plné noviny...“(s. 160–161). Není to krásné? Škoda, že v poslední čtvrtině Tibetský broskvový koláč přece jen ztrácí dech. Robbins tu píše o době, kdy se již etabloval jako mimořádný autor, usadil se, seznámil se s různými „celebritami“, začal chodit na večírky a jeho život tím zcela přirozeně ztratil svou dřívější „mladistvou šťávu“. Mnoho podivuhodných zážitků z jeho divokého mládí se však postupně – za vydatné pomoci fantazie – přetransformovalo do jeho próz.

Tom Robbins, Tibetský broskvový koláč, překlad Michala Marková, Argo, Praha 2015, 400 stran