Návrat k víc než čtvrtstoletí starému románu japonského prozaika Harukiho Murakamiho Konec světa & Hard-Boiled Wonderland. Stejně jako v předchozích letech byl Murakami i letos horkým kandidátem na Nobelovu cenu za literaturu. Román Konec světa & Hard-Boiled Wonderland vyšel v Japonsku v roce 1985, česky ve znamenitém překladu Tomáše Jurkoviče až roce 2008. Fascinující kniha, v níž se mísí science-fiction s tzv. tvrdou školou a tichou meditací nad životem, je pozoruhodná myšlenkovou hloubkou, podivnou, místy až bizarní obrazností a cynickým vtipem.
Dívka byla vyloženě baculatá. Byla mladá, byla hezká, ale byla doopravdy tlustá. Právě pro její mládí a krásu působila její obezita trochu zvláštně. Jak jsem tak šel za ní, viděl jsem celou dobu její krk, ruce i nohy. Byla obalená masem, jako když přes noc všechno tichounce zapadá obrovským množstvím sněhu.
...S obyčejnou tlustou ženskou nemám problém. Obyčejná tlustá ženská je jako mrak na obloze. Jednoduše si plyne kolem a mě se to nijak netýká. Když je ale mladá a pěkná, je to prostě něco jiného. (s.16–17)
Úvahy o půvabech nahých obtloustlých dívek přicházejí pětatřicetiletému pracovníkovi firmy na ochranu informací na mysl ve chvíli, kdy se setkává se sedmnáctiletou obézní dívkou v růžových šatech. Je to dcera profesora-vynálezce, který hraje důležitou roli v probíhající informační válce. Děj jako vystřižený z béčkového sci-fi románu je však neustále narušován nejrůznějšími odbočkami – komentáři, bizarními dialogy, úvahami o smyslu života, hudbě a sexu.
Jednou (…) jsem se vyspal s ženskou, co měla boky a stehna opravdu přímo enormně tlusté. Pracovala v bance a vždycky jsem si s ní u okénka velice příjemně popovídal, až jsme se pak jednou spolu zašli napít a při té příležitosti nakonec skončili v posteli. Až teprve tehdy jsem si všiml, že je pod pasem tak rozměrná. Do té doby jsem ji totiž vídal jen u přepážky a za tou byla vidět jen od pasu nahoru. Řekla mi, že je tak narostlá proto, že za studentských let hrávala pingpong, i když jsem dodnes nepochopil, jak to spolu může souviset. Jakživ jsem neslyšel, že by někomu hraní pingpongu přivodilo ve spodní části podobné následky.
Její tloušťka ale byla opravdu okouzlující. Když jsem jí přitiskl ucho na kyčel, bylo mi, jako bych za krásného jarního odpoledne ležel na louce. Stehna měla měkká, jako když se na slunci suší peřiny, a jejich jemné křivky nenuceně přecházely v pohlaví. Když jsem její baculatost pochválil – jak se mi něco líbí, prostě to musím na místě pochválit – řekla na to jen „Aha, vážně?“ A to bylo všecko. Zdálo se, že mi tu pochvalu moc nevěří.
Jistěže jsem už spal i s dívkou, co byla tlustá rovnoměrně ze všech stran. I s takovou, co byla udělaná jako zápasník. Ta první se živila jako učitelka hry na elektrické varhany, druhá dělala kadeřnici na volné noze. Macatost má doopravdy nejrůznější projevy. Mám dojem, že s čím víc ženskými takhle spíte, tím vědečtější přístup k tomu pak začnete mít. (s. 87)
Ve srovnání s jeho pozdějšími romány zde Haruki Murakami doslova perlí. Zatímco v „niterné“ trilogii (Sputnik, má láska; Norské dřevo; Na jih od hranic, na západ od slunce), se zabývá prchavostí okamžiků v lidském životě a pohybuje se na hranicích normality, šílenství, reality a přeludu, v Konci světa glosuje život s ironií, lehkou skepsí a jiskřivým vtipem. Konec světa je proto Murakamiho nejzábavnějším románem. Není v něm nouze o jazykovou i situační komiku, neotřele krásné je i jeho obrazné vyjadřování: „Stehna měla měkká, jako když se na slunci suší peřiny“ (s.87), „když jsem jí přitiskl ucho na kyčel, bylo mi, jako bych za krásného jarního odpoledne ležel na louce“ (s.87), „byla obalená masem, jako když přes noc všechno tichounce zapadá obrovským množstvím sněhu“ (s.16).
Když Murakami vydal román Konec světa & Hard-Boiled Wonderland, bylo mu šestatřicet. I když v jedné ze dvou linií románu sleduje protagonistu až k hořkému konci, činí tak s neuvěřitelným vtipem a duchaplností. Přesto, že je to příběh hořký, je v jeho pozadí cítit mladická rozjívenost a radost ze života. Román vznikl propojením dvou zdánlivě nesouvisejících příběhů, které se střídají po každé kapitole podobně jako v pozdějším Kafkovi na pobřeží. Vůbec nevadí, že příběh o imaginárním městě je upravenou verzí staršího textu Město a jeho nejistá Zeď, jenž vyšel časopisecky již v roce 1980. Tato druhá, meditativně laděná linie, nejenže zpomaluje rychle se odvíjející příběh ze současného Tokia, ale dodává mu také nečekanou hloubku.
Konec světa & Hard-Boiled Wonderland má sice spletitý děj s prvky sci-fi, ale je to také román o lásce. Murakami totiž velmi dobře ví, že „svět, kde není nikdo, koho by měl člověk rád, je jako vítr, co fouká za oknem“.
(Haruki Murakami, Konec světa & Hard-Boiled Wonderland, přeložil Tomáš Jurkovič, Euromedia Group k.s. – Odeon, Praha 2008.)